Rám jevištního obrazu se nazývá portál. Součástí portálu je pak opona. Ve spodním a horním obvodu jeviště se nachází horní a dolní rampa.

Velká divadla určená pro balet, operetu, muzikál a operu mívají mezi jevištěm a hledištěm speciální prostor určený pro divadelní orchestr zvaný orchestřiště.

Tvorba

Divadlo vzniká tak, že kolektiv tvůrců (dramaturgové, herci, režiséři, choreografové, scenáristé, inspicient, korepetitor, scénograf atd.) a technických spolupracovníků (technici, zvukaři, osvětlovači) tvoří společně divadelní inscenaci, která je předvedena buďto jednorázově nebo ve vícero reprízách divákům.

Charakteristické znaky

Kolektivní pojetí

Jedná se o kolektivní umění (narozdíl od literatury apod.), tedy o společné dílo několika tvůrců (dramatik, režisér, herec, scénograf, případně i hudební skladatel atd.) a dílo vnímané kolektivně (tedy publikem v hledišti). Žádné umění není v tak úzkém vztahu ke společnosti jako divadlo. Divadlo však též ovlivňuje společnost.

Interaktivní pojetí

Jestliže v u jiných klasických umění spotřebitel vnímá definitivně ukončené umělecké dílo, v divadle se zúčastňuje jako aktivní složka při jeho dotváření. Obdobně jako je tomu i u jiných interaktivně vytvářených dílech, kdy divák dotváří výsledné dílo svým vlastním zásahem, např. zvukové objekty, speciální umělecké instalace, digitální interaktivní díla apod.

Tematická omezenost

Tématem klasického divadla (narozdíl od jiných typů umění) musí být vždy vzájemná společenská událost, divadlo se musí zaobírat člověkem, neboť hlavním nositelem základního divadelního výrazu je vždy člověk-herec. To však neplatí pro experimentální divadlo.

Paralelnost smyslových vnímání

Divadlo je uměním opticko-akustickým a časově-prostorovým. Ostatní druhy umění vnímáme buď zrakem (literatura, klasické výtvarné umění), nebo jen sluchem (hudba, zpěv), zatímco divadlo všemi lidskými smysly současně.

Obdobně jako je tomu v současném výtvarném umění: procesuální umění, akční umění, performance, kinetické umění, multimediální umění, interaktivní umění apod.

Vývoj baletu

Kořeny baletu lze hledat ve druhé polovině 16. století jednak v tanečních vložkách italských oper a francouzským ballet de cour. Tito předchůdci baletu obsahovali tance, již v tomto období se objevují speciální kostýmy a výzdoba. Balet jako samostatná umělecká forma se začal vyvíjet ve Francii během vlády Ludvíka XIV. (1643 – 1715), který byl velkým příznivcem tance, a jelikož došlo k poklesu kvality tanečních standardů, založil roku 1661 Académie Royale de Danse (Královskou akademii tance). Dvorním hudebním skladatelem Ludvíka XIV. byl Jean-Baptist Lully, ten složil první tzv. comédie-ballet (1661). V této rané formě baletu byly jednotlivé scény divadelní hry oddělované tancem. Díky Lullymu došlo k rozdělení taneční akademie na dvě části: opéra-ballet a školu pro profesionální tanečníky, která byla spojena s Académie Royale de Musique.

V 18. století došlo k popularizaci baletu, která vedla k rozpracování a vylepšení baletní techniky, v této době se balet stal rovnoprávnou dramatickou formou. Na vývoj baletu mělo velký vliv vydání Lettres sur la danse et les balety (1760) sepsaných Jeanem-Georgesem Noverrem, díky čemuž došlo k plnému prosazení pantomimy a reformě pohybů, čímž se zlepšily možnosti vyjadřovat příběh.

V 19. století zájem o balet poklesl, díky velkým sociálním změnám ve společnosti ztratil balet oporu v aristokratických kruzích a lze říci, že se rozvíjel pouze ve Francii, Rusku a Itálii.

Ve 20. století došlo především díky ruské škole k určité renesanci klasického baletu, který díky řadě vynikajících tanečníků postupně získal zpět své ztracené pozice. V Německu došlo k rozvoji tzv. výrazového tance.

Opera vznikla v Itálii koncem 16. století; nejstarším, dnes ztraceným dílem považovaným za operu je Dafne skladatele Jacopa Periho, uvedeným ve Florencii kolem roku 1597; samotný název opera byl poprvé použit v souvislosti s uvedením díla Francesca Cavalliho Le nozze di Teti e di Peleo v roce 1639 v Benátkách^[1]. V 17. století se rozšířila po všech hlavních zemích Západu: Heinrich Schütz v Německu, Jean-Baptiste Lully ve Francii a Henry Purcell v Anglii tehdy založili domácí operní tradice. Přes silnou zejména francouzskou operní školu však až dlouho do 18. století zůstávala vedoucí zemí opery Itálie. Koncem 18. století se začal prosazovat vliv německy hovořících skladatelů: na Gluckovu reformu italské „opera seria“ z 60. let navázal Wolfgang Amadeus Mozart, nejslavnější operní skladatel té doby. Napsal přes 200 skladeb.

V opeře první třetiny 19. století vyvrcholil operní styl bel canto, reprezentovaný autory jako Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini, a zároveň vznikla tradice „velké opery“ (grand opera), spojené se jménem Giacomo Meyerbeera. Následující „zlatý věk“ opery kolem poloviny 19. století, kdy působili Richard Wagner a Giuseppe Verdi, přinesl rovněž vznik dalších národních operních tradic mimo klasické země opery; českou operu tehdy ustavil především Bedřich Smetana. Konec 19. a začátek 20. století poznamenal vliv italského verismu a rozvoj nových harmonických postupů, iniciovaných Wagnerem. K významným operním skladatelům patřili Giacomo Puccini, Richard Strauss a Leoš Janáček. 20. století přineslo mnoho nových stylů a experimentů i v oblasti opery, například atonalitu a seriální hudbu (Arnold Schönberg a Alban Berg), neoklasicismus (Igor Stravinskij) či později minimalismus (Philip Glass a John Adams).

Slovo muzikál má vícero významů a může označovat též muzikálový film (tj. filmovou adaptaci muzikálu coby dramatického díla) anebo divadelní inscenaci muzikálu, případně též muzikálové divadlo jako druh divadla (vedle činohry, opery a baletu). Všechny tyto významy slova muzikál je nutno rozlišovat.

O muzikálových hercích platí, že musí být dobří činoherci, zpěváci i tanečníci zároveň. Muzikál může být celozpívaný, nebo se v něm střídají zpěv a mluvené slovo. Stejně tak může být muzikál celotančený (vznikla i představení, jež se více blíží baletu) nebo v něm nemusí být balet obsažen vůbec.

Slovo muzikál pochází zkrácením anglického slovního spojení musical comedy, které označovalo v 1. pol. 20. století revue s humoristickými a pěveckými čísly, jež mnohdy neměla souvislý děj.

Historie

Muzikál vznikl v USA z různorodých kořenů, z nichž významnou složkou byly opereta, ale také singspiel, revue (výše zmíněná musical comedy) apod.

Jako první muzikál vůbec je označována Show boat (česky Loď komediantů) z roku 1927 v New Yorku, jež kromě písní obsahuje i jednotící příběh herců putujících po Mississippi a vyjadřuje se i k rasovým otázkám v americké společnosti. Úspěch Show boat podnítil řadu dalších autorů k práci, takže od 30. let do současnosti vznikly stovky nejrůznějších hudebních produkcí.

Hudební výraz muzikálu byl postupně ovlivňován jazzem, klasickou hudbou, rockem a moderní pop music. Nejdůležitějším místem vývoje muzikálu byla newyorská Broadway a její divadla. Řada muzikálů byla později úspěšně zfilmována.

Život a působení

O jeho životě není mnoho známo, v letech 428–430 př. n. l. získal dramatické vzdělání a začal psát hry, první z nich ještě anonymně. Při athénských divadelních soutěžích, věnovaných bohu Dionýsovi (Dionýsie a Lénaie), získal třikrát první a třikrát druhou cenu. Aristofanés byl zřejmě váženým občanem, neboť kolem roku 390 př. n. l. zastával úřad prytana. Jeho synové, Araros, Filippos a Nikostratos (?) byli také úspěšní dramatici a inscenovali jeho poslední hry. Aristofanés napsal přes 40 her, ale v úplnosti se zachovalo pouze jedenáct. Z ostatních je dnes známo celkem 968 zlomků různé délky. Zachoval se jediný antický portrét Aristofana, dvojitá busta s Menandrem, dnes v muzeu v Bonnu.

Aristofanovy komedie se vždy týkají aktuálních událostí a věcí, které Athéňany trápily. Řada z nich persifluje Peloponéskou válku, jiné karikují pokažené mravy mladých, kteří se vzdělávají v sofistických školách, aby pak dokázali obratnými řečmi zesměšnit své rodiče a vytáhnout z nich peníze. V komediích vystupují skutečné a veřejně známé osoby, Aristofanés například karikoval styl dramatika Euripida a v komedii Oblaka posměšně líčí Sókratovu školu. Roku 429 př. n. l., když v komedii Babyloňané nelichotivě vylíčil athénského vojevůdce Kleóna, byl obviněn z pomluvy úředníka a musel se hájit před soudem. O dva roky později se Kleón pokusil zpochybnit Aristofanovo občanství, opět bez úspěchu. Naopak Platón nechává Aristofana (v té době už zesnulého) vystupovat v dialogu Symposion.

Vstup

Obvykle není vstup do hlediště volný. Divák musí před vstupem prokázat, že zaplatil vstupné. K tomu slouží tzv. vstupenka. Je to kartička nebo lístek, který prokazuje nejen zaplacení vstupného, ale obvykle obsahuje i další údaje (název představení, datum a čas začátku představení, označení místa, ze kterého bude divák představení sledovat aj). Vstupenky se často používají i v případě, že je vstup zdarma. Na každé představení pořadatel vydává tolik vstupenek, kolik odpovídá kapacitě hlediště. Pokud do hlediště vstupují pouze diváci se vstupenkami, je zajištěna větší bezpečnost diváků a nehrozí přeplnění hlediště.

Vlastní operetní představení velmi často námětově čerpá z činoherního žánru komedie, obvykle se jedná o nějakou jednoduchou komediální hru typu frašky či burlesky, jež byla vhodně hudebně doplněna písněmi a dalšímu doprovodnými hudebními skladbami a tanečními čísly. Samotný děj operety pak bývá vhodně schematizován do několika klasických částí (dějství, jednání).

Muzikálovým a operetním žánrem se často zabývají specializovaná hudební a muzikálovává divadla. V Praze se již dosti tradičně jedná o klasické muzikálově zaměřené Hudební divadlo v Karlíně (budova byla poničena v roce 2002 velkou povodní a nedávno následně nově zrekonstruována). Operetním žánrem se v Praze také kdysi systematicky zabývalo, mimo jiné, též nuselské divadlo Na Fidlovačce.

Není jednoduché odhadovat budoucí vývoj tohoto zábavného žánru, prozatím se zdá, že jeho vývoj je již definitvně a zcela uzavřen s tím, že všechny hlavní společenské funkce převzal po operetě právě muzikálový žánr.

Život

Byl synem bohatého statkáře Euforióna z Eleusíny, později žil v Athénách. Původním povoláním byl voják, bojoval v řecko-perských válkách – tyto zásluhy vyzdvihl v nápise na hrobě, který si sám napsal. Účastnil se bitev u Marathónu a Salamíny. Podle legendy zemřel, když mu orel pustil na hlavu želvu.

Je považován za zakladatele antické tragédie, zavedl druhého herce a stal se tak tvůrcem evropské dramatické tradice. Jeho náměty byly téměř vždy mytologické, jen občas historické (Peršané). Prosazoval demokratické ideály, svobodu a obětavou lásku k vlasti, zastával názor, že svět je řízen božskou spravedlností. Základním rysem tragična podle Aischyla je lidské jednání plné nebezpečí, které každou chvíli přivádí člověka do bezvýchodných situací, v nichž tentýž čin je nutností, povinností, zásluhou ale současně největším proviněním.

Aischylos byl zbožný člověk, takže podle něj byla moc bohů neomezená. V jeho hrách vystupuje Zeus jako spravedlivý vládce, který nesnáší lidskou domýšlivost a stíhá ji zaslepením, ve kterém se člověk dopustí hříchu a provinění a je za něj potom potrestán. Aischylos používal slavnostní jazyk plný básnických obratů a novotvarů. Po Aischylovi je pojmenována např. planetka 2876 Aeschylus.

Dílo

Je autorem 90 tragédií, avšak pouze sedm z nich se dochovalo v celém znění, mezi nimi i jeho nejslavnější hra a také jediná dochovaná trilogie Oresteia. Dalších 72 tragédií známe alespoň podle názvu. Nejvíc se proslavil změnami v koncepci řeckého dramatu. Zavedením druhého herce umožnil dialog a dramatickou akci. Jeho hrdinové jsou řečtí bojovníci a vojáci. Aischylovské látky a příběhy byly velmi často zpracovávány v 19. a 20. století (O’Neill, P. B. Shelley, G. G. Byron a jiní) a jejich aktuálnost přetrvává dodnes.

Sofoklés byl politicky aktivní roku 443/442 př. n. l., kdy byl pokladníkem athénského námořního spolku. V roce 441/440 př. n. l. se stal stratégem (spolu s Periklem) ve válce proti Samu.

Jako kněz výraznou měrou přispěl k zavedení Asklépiova kultu do Athén.

Dílo

Sofoklés patří spolu se starším Aischylem a mladším Euripidem mezi nejvýznamnější starověké dramatiky. Napsal 123 tragédií, ale z nich se kompletně dochovalo jen sedm, dále jen jména a nepatrné zlomky některých dalších.

Sofoklés svým přístupem zvýšil dramatičnost děje, uvolnil z trilogické vazby a zavedl třetího herce. To vedlo k omezení úlohy sboru, zhuštění a zkrácení děje, čímž se zvýšila jeho dramatičnost.

Dochované hry (roky jsou přibližné):

• Antigona (442 př. n. l.)
• Král Oidipus (427 př. n. l.), nejlepší z jeho zachovaných her. Myšlenkou tohoto díla je, že člověk je často souzen a morálně odsuzován za čin, který spáchal nevědomky.
• Oidipus na Kolónu (407 př. n. l.)
• Aiás (445 př. n. l.)
• Trachiňanky (413 př. n. l.)
• Élektra (410 př. n. l.)
• Filoktétés (410 př. n. l.)
• Ichneutai – Slídiči zachováno asi 400 veršů